O nedokonalosti

Odjakživa mě přitahovaly svépomocné knihy radící, jak ve svém životě něco vylepšit. Fascinovala mě možnost zdokonalovat se. Jak stárnu, začíná mě fascinovat pravý opak: možnost nezdokonalovat se. Po jednom vypjatém rozhovoru s tchyní, kdy mnou zmítala uraženost, falešná hrdost a leccos dalšího, se mi na okamžik rozsvítilo.

Jsem hašteřivá, přecitlivělá, nejsem nad věcí - a je to v pořádku. Každý z nás je nedokonalý materiál, bytost na klopotné cestě od lidského k Božímu, a jako takoví musíme na sebe narážet, obrušovat se, tříbit. Právě k tomu nám naši blízcí i vzdálenější slouží. Jsme si navzájem zrcadlem, berlí, oporou, kamenem úrazu - jak kdy. Proto tu možná jeden pro druhého jsme?

Ze srážek nevycházíme hladší - určitě přibývá vrásek, zářezů, otlučených míst. Nevycházíme z nich dokonalejší, ale určitě lidštější.

Advent na dřeň

Pozoruju to už spoustu let: V adventu se věci hrotí, kulminují, propukají, uzavírají, čistí, často extrémně a bolavě. Léta jsem si myslela, že to je shonem okolo dárků, hysterie s úklidem a grantovými uzávěrkami. Teď se mi rok od roku stále více zdá, že to není protiklad, ale samotný princip adventu: každoročně prožít nějaký konflikt, probolet ho, zešílet z množství akcí a nepořádku, sáhnout si citově a energeticky na dno - a pak v nahotě, v pokoře a zcela zbavena vlastní síly stanout před jesličkami. Ježíšek se narodí, nastane zvláštní bezčasí mezi Božím hodem a Novým rokem. Rány se zhojí a tři králové přinesou Jezulátku zlato, myrhu a kadidlo. Jezulátko pak na oplátku nám, přešlapujícím před betlémskou jeskyní, daruje nový rok, novou sílu a novou naději.

Xerox a šnuptychl

Poslední dobou přemýšlím o odcházejících slovech. Nedávno jsem se rozloučila s jedním ze svého mládí: xeroxovat. Můj táta, fanda do techniky s kontakty v cizině, měl vždy jako jeden z prvních nějakou novou vymoženost - xerox, fax, záznamník... a asi se to do nás nějak otisklo. Slovo xeroxovat jsem používala až do letošního podzimu, kdy jsem překvapeně zjistila, že mu vůbec nerozumějí mí čtrnáctileti žáci. Ptala jsem se dál a ještě překvapeněji zjistila, že už ho nepoužívá ani většina mých vrstevníků. Tak jsem se s ním rozloučila - začala jsem se za něj trochu stydět.

Před pár dny se mě zeptal náš Mates, proč používám slovo šnuptychl. Že ho zná jen ode mě. Tak jsem se opět zamyslela a vyhodnotila šnuptychl jako o dobré dvě generace starší - kam se hrabe xerox! Pronesla jsem přednášku o někdejším vlivu němčiny a zkusila namátkou z podobného soudku: Víš, co je to vercajk? Ani ťuk.

Jsem ročník 1971, ale můj táta byl ročník 1926 a jeho táta se narodil v roce 1890! Asi právě proto se u nás šnuptychlu podařilo přežít. Toho už se nevzdám - vždyť má zcela jedinečný významový odstín: posmrkaný kapesník nechutně se válející na jídelním stole!

Život v rytmu, život v cyklu

Jsem vděčná, že žiju na místě, kde se střídají čtyři roční období. Jsem vděčná, že čím dál hlouběji pronikám do tajemství liturgického roku v církvi, cyklu postních dob a slavností. Jsem vděčná, že jsem žena a mé tělo mi dává poznat cyklus vzestupů a propadů, síly a slabosti, aktivity a stažení do sebe. Když nesu do garáže letní oblečení, zazimovávám kytky, ukládám lísky s jablky do "ateliéru", který se jimi provoní, tuším v zádech zimu. Zároveň mě ale fascinuje vědomí, že za pár měsíců během sněženek budu dychtivě vynášet muškáty ven. Rok bez rytmu a kontrastů - jak smutná představa!

LAKTACE (mother rap) aneb Řiď se vlastním rozumem

Ztracená

Chci zajít za paní M., po čtrnácti dnech jako obvykle. Volám do domova důchodců, jestli je ještě v nemocnici. - Ano, říká sestra na patře. Stále na chirurgii? - Jo, jo.

Na chirurgii se ptám - je paní M. stále na pokoji 105? Sestry kroutí hlavou - tady žádná paní M. není. Ale před čtrnácti dny tu byla, říkám, nevíte, kde je teď? Sestra haleká na paní rozvážející večeře: Měli jsme tu nějakou paní M.? - Ne, taková tady nebyla. Ale byla, říkám, před dvěma týdny jsem ji tu navštívila na pokoji 105. Dokonce jste mi půjčovali vázičku. Po dlouhém pátrání se zjistí, že je paní již deset dní na interně.

Pokaždé, když za devadesátiletou paní jdu, jsem v nejistotě. Kde je? Žije vůbec? Dnes to vypadalo nejen že někde není, ale dokonce že ani nikdy nebyla.

Která je ta moje?!

Jdu navštívit paní M. ne do domova důchodců jako jindy, ale do nemocnice. Klepu na dveře pokoje, vcházím. Zarazím se na prahu, chvíle paniky. Tři postele, tři stařenky, troje jemné šedé vlásky, tři tváře bez výrazu přistižené při klimbání. Která je ta moje?!

Ve spánku se sobě obličeje starých lidí podobají, jako jsou si podobné obličeje miminek. Nejsou snad hodně staří lidé i miminka, když dřímají, ve spojení s Bohem? Miminka ještě a staří lidé už?