Nesnesitelná lehkost blogování

Patřím ke generaci, kterou vpád internetu do života zastihl na vysoké škole. Jinými slovy, nebyla jsem internetem odkojena, takže ho nepovažuju za tak samozřejmý jako dýchání (jako to už mají lidi o chlup mladší). Jasně, e-mail byl bomba, vyhledávání informací taky, do toho člověk vplul hned. Sociálním sítím už se ale bráním, stejně jako velká část mých vrstevníků. Je v tom zčásti obava (nevymkne se mi to z ruky?), zčásti truc (když všichni, tak já just ne), zčásti zdravý rozum (mám děti a volný čas je moc cenný, než abych ho probrouzdala u počítače).

Protože jsem ale psavec, zlákala mě ve čtyřicátém roce života možnost založit blog. S kým jsem se radila, ten si ťukal na čelo. Ale stejně jsem to zkusila. A byl to neskutečný pocit, když vznikal!

Mám hluboko v sobě uloženo, že každé slovo se musí vážit, a hlavně - než může text vyjít před lidi, musí ho někdo schválit, třeba redaktor v časopise. A teď jsem najednou mohla vypustit do kyberprostoru cosi, co jsem mohla libovolně pojmenovat, třeba úplně šíleně. Mohla jsem psát, o čem jsem chtěla a jak jsem chtěla. A nikdo do toho nemohl mluvit.

Je možné, že je to takhle snadné? Uvědomila jsem si, že jsem až doteď internet vlastně nepochopila. Měla jsem pocit, že se mi v hlavě všechno přerovnává. Je to úžasná svoboda, moct napsat, co chci. Éter je ale právě kvůli tomu zahlcený slovy, smysluplnými i naprostou hlušinou. A k té hlušině bych nerada přidávala.

Tak se mi z toho všeho zatočila hlava a poznala jsem, že pro mě internet nebude asi nikdy samozřejmost. Nesnesitelná lehkost blogování mě nepřestává ohromovat.

Alžběta zakládá blog

Když mi bylo čtyřicet, třetí dítě mi šlo do školy a ejhle, uvolnila se duševní kapacita. Vznikl ve mně přetlak témat, a tak jsem si navzdory skepsi okolí založila blog. Darovala jsem si ho ke kulatinám stejně jako smíření se sebou, první pokus o textilní koláž nebo skvělý pohybový workshop kontaktní improvizace, kde jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ještě mladá.

Letos na Apríla jsem si taky začala dělat kurs podpory tvořivosti podle knížky Umělcova cesta - to datum mi na takovou šílenost přišlo příznačné. Kniha vypadala velmi americky a návodně, leč rozhodla jsem se neohlížet se na to a dobře jsem udělala. Nakoplo mě to v různých činnostech, takže jsem například napsala malou knížku pro děti, udělala několik koláží a dokonce složila recesní rapovou píseň o laktační krizi, která čeká na nahrání v podobě klipu. To poslední mě hodně pobavilo a hodně překvapilo, ale Duch vane, kudy chce.

O těchhle a jiných čtyřicátnických dobrodružstvích bych na VnitroBLOGu chtěla psát. O vzrušujícím "malém světě" v nitru, protože o tom velkém si blogovat netroufám a dělají to povolanější. Nicméně si myslím, že v malém světě se ten velký odráží, tak snad se v tom pozná i někdo jiný. Takže nasedat a jedeme.