Sloupky do Lidových novin

UKAŽ, JAK SE ŠVELIKÁ

(Sloupek č. 10, duben 2015)

HEDA ŠOTA, ČEŠTINO!

(Sloupek č. 9, březen 2015)

Prošpikovávat mateřskou řeč slovy cizího jazyka, který je zrovna v kurzu, patřilo k projevům „světáctví“ odjakživa  - v různých dobách a zemích to byly různé jazyky. Pokud jde o angličtinu u nás, první vlnu světáctví po roce 1989 přivezli emigranti, kteří více či méně záměrně prokládali hovor anglickými slovy. Následovali ti, kdo rychle vyjeli za hranice nebo se uchytili v zahraničních firmách a mohli oslňovat nabytými jazykovými dovednostmi a rozhledem.

Měla jsem dojem, že dnes je už angličtina takovou samozřejmostí, že prokládat hovor anglickými výrazy nemůže ani při nejlepší vůli působit světácky. Omyl! Sobotní večer, chvíle rodinné pohody, díváme se na film a na něčem si pochutnáváme. Slastně si povzdechnu, že takhle si představuju sobotní večer, a dcera utrousí: „To je chill, mami, co? A syn rozverně dodá: Chillujeme!“ Zírám. Chápu odkaz na hovorové anglické chill out (být v pohodě, relaxovat), ale nikdy jsem slovo neslyšela počeštěné!

Chci to dál prozkoumat, tak píšu na facebooku dceři přátel, třináctileté Bětce, jestli odposlechla další podobné výrazy (anglicismy s českými koncovkami). Seznam příkladů, které mi poslala, má takový zvrhlý půvab, že stojí za ocitování.

Bětka píše: „No tak určitě se používá cookla si to v kuchyni, ranovala si to po tý cestě, chillnula si to po městě, jumpla si to tam, getla pěknou hedu šotu, dorajdla si to až k nám, týčuje nás matiku, wrajtnu si ty zápisky, looknu se na ten chat, sleepnu si to třeba ve stodole, dancnu si na diskošce.“ Já v šoku: Prosím tě, a takhle se vážně mluví? Bětka: No tak všechno jsem to slyšela od nějakých youtuberů nebo lidí na ulici… Tedy samozřejmě to neříká ledajaký člověk. Podle mě to používají akorát ti, co mají velké sebevědomí.  Já: A co je to heda šota? Bětka: Rána do hlavy!

Za favorita si v duchu označuju slovo „dorajdla“, které má nejen českou příponu, ale i předponu (!), a ptám se ještě desetileté dcery. Prý při vybíjené volají „hed šot“. Telefonu se běžně říká foun – syn na důkaz nese časopis ABC, kde se na titulní stránce skví věta „Vytuň si founa“! Jinak prý hodně frčí výraz „deep“ (deep chvilka, deep fotka – taková s atmosférou…) Zajímavé je, že doma tak děti nemluví, takže nám rodičům zůstává tenhle jazyk utajený.

Co z toho vyvodit? Někdy jde o lenost – třeba hráči na internetu přebírají anglickou terminologii, protože české ekvivalenty nejsou zažité nebo neexistují. Některá slova zase pokrývají určité pole významů chybějící v mateřštině – myslím, že to platí třeba zrovna o slangovém slovu „vytunit“ (nejen vyladit, ale také dodat detaily, dovést k dokonalosti, pohrát si s tím…). Někdy je výhodou údernost – „datum odevzdání“ zní suše a klopotně, zato deadline účinně vystraší každého, kdo nestíhá termín.

Úkaz zvaný světáctví však zjevně žije dál. Dnes jsem na záchodě vzala do ruky magazín největšího knihkupectví u nás. Na obálce čtu: NAŠE NEWS. Tak tomu říkám heda šota ubalená češtině!

HELE, ZKRAŤ TO!

(Sloupek č. 8, leden 2015 )

„Z pé el er do em el er jel jsem přes čé es es er…“ Oblíbená písnička Ivana Mládka bavila už v dobách dávno před internetem, takže je vidět, že zkratky (přinejmenším takto nahromaděné) mají potenciál nejen praktický, ale i komický.

V době elektronické komunikace nelze pominout fenomén tzv. chatovacích zkratek (chat acronyms či text shorthand.) Angličtina k nim měla odjakživa blíž než čeština už kvůli množství jednoslabičných slov homonymních s názvy písmen nebo číslic (be = B, see = C, for = 4, you = U). Reklamní texty se proto běžně ozvláštňují hříčkami typu „4U“. Jistě přijdete na to, co znamená „2B or not 2B“.

Zkratky provázejí psaný text už od doby papírové, ba dokonce pergamenové. Latinské rukopisy písaři často zakončovali přípisky jako A. M. D. G. = ad maiorem Dei gloriam, k větší slávě Boží.  Na formálních pozvánkách se odedávna používá RSVP (Respondez, s’il vous plait – odpovězte prosím). Není divu, že v dnešní urychlené době zkratky přímo rozbujely. Vznikají dvěma způsoby – zaprvé jako akronymy, tedy vybráním počátečních písmen slov. Druhý postup je vynechávání samohlásek (pls = please). To také není nic nového, jak dokazují např. semitské jazyky (hebrejština, arabština), které zapisují slova nejčastěji pouze souhláskami. Známe-li slovo, poznáme ho většinou i bez vokálů.

Do komunikace českých teenagerů hojně pronikly zkratky anglické – výraz ohromení OMG (Oh my God!)  z méně decentních například WTF (what the fuck, slušně přeloženo „co má tohle jako bejt?!“). Na jednom semináři proběhla půvabná debata učitelů–angličtinářů, zda lze brát jako provokaci, když žák na podnět učitele zareaguje výkřikem „WTF!“ Někteří mínili, že když nezazní sprosté slovo začínající na F, nelze to hodnotit jako vulgaritu, ostatní ovšem namítali, že urážka je implicitně přítomna. Taková komická dilemata přináší moderní doba!

Tím se dostáváme k zajímavému jevu, proniknutí zkratky do mluvené řeči. Mudrovala jsem zrovna nad tím, jak si adresát poradí s tím, když má zkratka víc významů (LOL může znamenat buď „lots of love“, spousta lásky, nebo „laughing out loud“, popadám se smíchy za břicho). Uzemnilo mě, když moje dcera, ne zrovna typický cool teenager, utrousila při hraní stolní hry „lol“ poté, co ji bratr obral o cennou kartu. I já jsem pochopila, že se ironicky „popadá za břicho“ a neposílá mu „spoustu lásky“. Ještě pozoruhodnější je, že tyto zkratky mají potenciál i ke slovotvorbě, protože dcera z něj odvozuje dokonce slovo „lolec“ (odvaz)!

Tyto projevy mohou milovníky češtiny jistě dráždit – ať už cizím původem, nebo svou vyprázdněností. Spíš než cokoli jiného je to ale generační kód – vždyť kolik námahy reálně ušetří napsat „nvm“ místo „nevím“, z5 místo „zpět“„tvl“ místo ty vole nebo „cs“ místo „čus“? A tady svůj seriál o stručnosti asi skončím, protože dál už nelze zajít. Když mi můj syn napsal sms, kde nestálo nic víc než malé „k“, řekla jsem si, že se mu zpráva asi odeslala omylem. V hloubi duše jsem ale tušila, co se záhy potvrdilo. „To ti snad mami mohlo dojít, že k je zkratka pro OK, ne?“

Jazyk je mrtev, ať žije jazyk! 

MIMOŇ V JAZYCE

(Sloupek č. 7, prosinec 2014)

Nedávno jsem na tomto místě přemítala o zhuštěnosti angličtiny a téma stručnosti mě opět dostihlo. Zjistila jsem, že se s ním konfrontuju neustále. Uvažuju, kdy je stručnost ctností a kdy se naopak kryje s nezdvořilostí. Závidím ji mistrům jazyka, když mi věty zhoubně bují pod rukama, a o pár dní později se pohoršuju nad zkratkovitou komunikací na internetu. Jak to tedy se stručností je?

Ve své generaci patřím ve všech ohledech mezi staromilce, takže i technickým vymoženostem dlouho odolávám, než je pod tlakem přijmu. Když jsem si pořídila mobil (neuvěřitelné, že v době sametové revoluce ještě nebyly!), brzy jsem si jako většina psavců oblíbila textové zprávy. A přesně si vzpomínám, jak jednou nastal okamžik sebereflexe – všimla jsem si, že píšu esemesky nemožně květnatě, jako dopisy!

Už předtím jsem si vědomě hlídala, abych i do sms zprávy pokaždé napsala pozdrav a oslovení. Taky mi přišlo nemístné nepodepsat se. Umínila jsem si, že budu střežit kultivovanost i v tomhle zkratkovitém elektronickém médiu. Jenže pak jsem si po sobě jednou přečetla zprávu a začala mi připadat směšná. Napadlo mě – co když jsem s tím staromilstvím mimo mísu? Co když se ve skutečnosti prohřešuju proti jazyku já, protože nectím slohový útvar, nedodržuju žánr? Nemá se na sms pohlížet spíš jako na telegram?

Odpověď jsem si sama pro sebe našla ve zlatém středu. Musela jsem se smát, když mi nedávno přišla sms od člověka stejně starého jako já, která začínala: „Vážená paní magistro! (Odsazený řádek.) Rád bych omluvil Adélku z dnešní výuky, ještě se necítí úplně dobře, a tak bychom raději…atd.“  Nakonec byl opět odsazený řádek, následovala fráze „S pozdravem“ a podpis celým jménem. Bylo půvabné vidět, že existují ještě větší staromilci než já!

Druhým fenoménem, který s tím zřejmě souvisí, jsou překlepy (kdo někdy chatoval na internetu, tomu není třeba vysvětlovat). Nevím, nakolik v tom hraje roli profesní deformace, ale dodnes špatně snáším, když si všimnu překlepů ve vlastní zprávě – připadají mi jako výraz ledabylosti, a tím tak trochu neuctivosti vůči tomu, komu píšu. Mám nutkání je uvést na pravou míru a vím, že nejsem sama – řada dalších lidí taky slovo napíše znovu, aby tam „neviselo“ tak zpotvořené.

Vypozorovala jsem však, že děti a teenageři (a to i dobří češtináři) už překlepy berou jako běžnou součást chatování, skoro bych řekla jako určitou šifru – dekóduju a píšu dál. Výkřiky typu „tadle hrs je pjekna kravoinaa tp fakjo“ jsou běžné, a asi bez problémů srozumitelné. 

Na to, jak stručně a jak bezchybně v dané situaci psát, si asi každý musí odpovědět sám. Chtěla bych se proto na závěr místo nabádání svěřit s pocitem mimoňství a lehkého smutku, který zažívám, když vystoupím z umělé bubliny svého prostředí. Kdykoli napíšu příspěvek do facebookové skupiny Venčení Jack Russell teriérů a pak si s odstupem pročítám celou konverzaci, úplně vidím, jak u každého mého komentáře visí cedulka „Divná“ „Intoš“ nebo „Podezřelé“. Asi už budu muset opustit idealistickou víru ve všeobecné porozumění mezi lidmi na této planetě a prostě se naučit jiný jazykový kód.

CHVÁLA ŠMÍRBUCHU

(Sloupek č. 6, říjen 2014) 

Jestliže se v novinách vulgární slova stále vytečkovávají, tak vážně nevím, jak tenhle sloupek dopadne. Chci psát o překládání nadávek, vulgarit a obscénností, ale bez ukázek se to asi neobejde.

Při čtení vulgarit v beletrii si vždycky představuju, jak třeba překlad řeší nějaká starší paní překladatelka, která má daného autora „zabraného“. Jak může vědět, jak se taková věc česky říká? Kam si chodí pro radu? Baví ji to, nebo se při tom stydí?

No vážně, ono to není jen tak. S oblíbenými kousky z oblasti klení: Zatraceně! Ksakru! (Damn!) nebo zkurvysyn (son of a bitch) si už nevystačíme. V posledních dekádách se v beletrii i na divadle přitvrdilo a zkurvysyn se stal skoro úsměvným archaickým slůvkem.

Na koho se ovšem obrátit, když má člověk ve svém okolí samé nepoužitelné slušňáky? Že bych na ulici oslovila nějakou drsně vyhlížející skupinku omladiny: „Prosím vás, jaké slovo byste použili pro pánské přirození, kdybyste to mínili jako nadávku? Čůrák, kokot, nebo něco ještě horšího?“

Člověka pochopitelně napadne internet – tam se přece najde všechno. Tak jsem si jednou chtěla vygůglovat název nějaké podivné sexuální praktiky. To si nepřejte vidět, co na mě vyskočilo – rozhodně žádné slovníky s definicemi. Pravda, názorné to bylo dost, ale ouha, velký gůglbratr si pamatuje historii mého vyhledávání…

Naštěstí existuje poklad, Šmírbuch jazyka českého alias slovník nekonvenční češtiny Patrika Ouředníka (čerstvého laureáta Státní ceny za literaturu!). Slangové, vulgární či expresívní výrazy, které autor během let nasbíral v překladové i původní české literatuře, jsou tu seskupené podle významu. Neutrální slovo je zařazeno abecedně a u něj je soupis nekonvenčních synonym. Zrovna pro mužský pohlavní úd tu najdeme více než stovku (!) výrazů. Sahají od běžného pták, bimbas, pinďour, péro až po neuvěřitelné příklady lidové tvořivosti, cituji: bořivoj, potenciometr, prskavec, palcát, žezlo, třetí noha, adamovo žebro, klátidlo, klamgalas, fimfárum, kindrštof, lidotvůrce,  generalissimus, malý bobeš, atd., Tuším, že většinu z těchhle výrazů v životě neuslyšíme, ale zároveň věřím Patriku Ouředníkovi, že si je nevymyslel.

Než ovšem člověk začne hledat ten pravý překlad, musí vědět, jak slovo působí v původním jazyce. Co si má počít překladatelka, která v USA naposledy pobývala před třemi mateřskými dovolenými (a zase mezi samými slušňáky)? Takže jsem nedávno psala mail svému známému z USA: „Jaké asociace vyvolává nadávka cocksucker? Jak moc je drsná? A odkazuje na homosexualitu?“ Připadala jsem si jako japonský překladatel v humoristickém románu Davida Lodge, který píše autorovi, jehož překládá (volně dle mistrného převodu Antonína Přidala): „Chtěl bych se zeptat, co přesně vyjadřuje obrat ‚Vrzli si na zadním sedadle‘. Znamená to, že pružiny zadního sedadla byly rozvrzané?“

Šmírbuch by vystačil na padesát románů plných expresivní řeči. Zato angličtina je někdy zoufale nevynalézavá. V jednom románu, který vyjde česky na jaře, vychrlí jedna postava ve vzteku na policistu: “What the fucking fuck are you fucking thinking, you fuck?“

NO PICNIC

(Sloupek č. 5, září 2014)

Ani po letech mě nepřestává fascinovat stručnost, zhuštěnost tak typická pro angličtinu – a to přesto, že se právě touto vlastností vzpírá českému překladateli, který musí odolávat vábení košatých souvětí. 

Virtuozní příklad z poslední doby jsem našla v románu, kde hlavní hrdina líčí svůj rozhovor s lékařem a v jednu chvíli říká: I shrug no. V kontextu daného rozhovoru to znamená asi tolik: Pokrčím rameny a zatvářím se přitom, že spíš ne. Nebo: Pokrčím rameny tak, abych naznačil, že ne. Nejstručněji snad: Pokrčím rameny, jako že ne. Dobrá, ale zkuste si v reálu pokrčit rameny tak, abyste vůbec něco naznačili! Až vám to půjde, pokrčte jimi, jako že ne. A nakonec naopak – pokrčte jimi souhlasně.

Že jsou to pěkné nesmysly? Reálně asi ano, ale tři krátká anglická slova (já – pokrčit rameny – ne) postačí k tomu, aby se všechen tento obsah do věty vtěsnal. V pouhých osmi písmenech dostaneme informaci, o koho jde, co fyzicky dělá, a navíc co tím chce říct. Není to neuvěřitelné?

Je samozřejmě možné nemazat se s tím a každou větu košatě rozvinout, případně ještě nějakým přívlastkem pěkně dovysvětlit. Pak se ovšem může stát, že z autora, pro něhož je typický úsporný jazyk, uděláme užvaněného pisálka. Pokud tedy chceme zachovat přibližně stejnou délku textu, či spíš jednotlivých vět, musíme hledat jiné cesty, jak v češtině ušetřit slova. Ale kde?

Jeden příklad za všechny. Během překládání knížek jsem si všimla, že v anglicky psané beletrii lidé neustále někam hledí, klopí zrak, vrhají letmé pohledy, k někomu vzhlíží, upírají na něj oči nebo si s někým pohledy vyměňují. Možná by pro to nějaký kulturolog dokázal najít nějaké hlubší vysvětlení.  Každopádně mě při revizi vlastního překladu praštilo do očí, jak často věty začínají slovy: Viděl jsem, jak… Vidím, že… Nejprve jsem to řešila synonymy: Všiml jsem si… Pozoruju ho, jak…. Nakonec mi však došlo, že slovo „vidět“ je vlastně pouhá vycpávka. Když vypravěč popisuje, jak jde jeho bratr do schodů a kouká mu podolek, není přece potřeba zdůrazňovat, že to vidí. Dá se rovnou začít „Zpod županu mu kouká podolek košile…“ (a ne „Vidím, že mu zpod županu…)

I další slovesa související s díváním jsou často spíš konvenční a slouží jen k posunování děje nebo členění rozhovoru. Představme si fiktivní postavy Leanu a Freda. Vždy, než Leana Fredovi něco řekne, vzhlédne k němu nebo na něj upře zrak, ačkoli nic nenaznačuje, že by se předtím dívala někam jinam. Pro dívání má angličtina vůbec úctyhodnou výbavu: jen pro naše „zírat“ má slova stare, gaze, gape (zírat vyjeveně čili vejrat) a glare (zírat nasupeně). To si ale nechme na jiný sloupek.

Jestli máte pocit, že stručnost anglické věty uvedené na začátku už nelze překonat (pokud ji poměřujeme českým překladem), mám pro vás jeden trumf z reálného života. Zaznamenala jsem ho při výletu na běžkách na Liščí boudě. Na vstupních dveřích tam visela cedule: Žádáme hosty, aby v těchto prostorách nekonzumovali vlastní donesené jídlo ani nápoje.

Pod tím anglický překlad: No picnic.

UMĚNÍ REPRODUKCE

(Sloupek č. 4, srpen 2014)

„Co tak naděláte s tím překládáním? Co někdo napsal anglicky, ty prostě napíšeš česky, néé? Vždyť se učíš anglicky třicet let, tak ti to už musí jít samo, néé?“ Vzpomínám si, jak jsem se kdysi pohádala s jedním výtvarníkem kvůli jeho výroku, že „v překládání není žádný tvůrčí vklad, je to pouhá reprodukce“. Cítila jsem to jako nehoráznost a s mladistvým zápalem hájila barvy překladatelského cechu, ač jsem do něj tenkrát sotva nakoukla. Podívej se na idiomy, slovosled, rytmus, ty jsou v cizím jazyce odlišné a je třeba tvořivě hledat ekvivalenty… Nic ho nepřesvědčilo.

Dnes už by mě to asi tak nedopálilo, ale občas nad tím přemýšlím. Vynikající teoretik překladu Jiří Levý otázku vyřešil elegantně: z hlediska cíle je překlad umění reprodukční (co nejvýstižněji převést originál), na úrovni práce s jazykem už však jde o plně tvůrčí proces (nově vytváříme každé slovní spojení). Na co všechno je ale potřeba myslet, aby člověk dostál kvalitě originálu?

Na nejobecnější rovině převádíme dějovou linku. Žádného překladatele by asi nenapadlo svévolně měnit děj románu, i když v dobách cenzury se asi může stát i to. Když se švagr hlavního hrdiny chová jako padouch, v češtině padouchem zůstane (snad si jen musíme ujasnit, jestli je to spíš „šejdíř“, nebo „hajzl“).

Další rovinou je stavba vět. Pokud zůstaneme otroky původního jazyka, těžko se někdo do překladu s požitkem začte. Proč máme škobrtat přes anglicismus „Co jí vadilo nejvíc byla Benova pomalost“, když můžeme číst „Nejvíc jí vadila Benova pomalost“?

Pokud jde o autorský styl, musí být překladatel hlavně vnímavý čtenář. Používá spisovatel krátké, úsečné věty, nebo košatá souvětí? Má tenhle dialog působit absurdně? Je řeč téhle postavy prošpikovaná kuriózními slovy? Právě na úrovni slov je nejviditelnější příležitost k tvoření, ba zábavě. Kde jsou použita slova archaická, vulgární, zkomolená, slovní hříčky nebo novotvary, tam se překladatel vyřádí (viz bratři Medkové v překladu Harryho Pottera).

Někdy se výzva může jevit skoro neřešitelná – třeba když je nadávka zároveň slovní hříčkou. V jedné divadelní hře se muž ostře pohádá s tchánem, který na něj v afektu zařve: „Kike!“, což znamená hanlivě žid, židák. Hádku zaslechne osmiletá Claire, ale protože nadávku nikdy neslyšela, myslí si, že děda na tatínka zakřičel „Kite“, což znamená papírový drak. Láme si hlavu, co je na dracích špatného, a její fantazie se zhmotní tím, že na jeviště vběhnou kulisáci a hrají si s papírovými dráčky. To je šlamastyka! V románu by se to ještě dalo zašumlovat, ale na divadle…

Začala jsem u nadávky „Ty židáku!“ S draky se tu počítat nedalo, tak jsem si slovo mrmlala tak dlouho, až se mi rozsvítilo, že přes dveře by se „židák“ dalo zvukově zaměnit se slovem „širák“. Claire má v téhle hře zálibu v kovbojských věcech, takže hříčka i dobře zapadá. Kulisáci si tudíž při české premiéře nebudou hrát s dráčky, ale s malinkými širáky (klidně je při tom mohou odhazovat v dál). A pak že překladatel nemá žádnou moc!

HARRUMPH!

(Sloupek č. 3, červenec 2014)

Právě tohle slovo nedávno odstartovalo mou zábavnou pátrací akci v oblasti citoslovcí. Pronesla ho postava v současném americkém románu a já pro jistotu otevřela slovník. Řekli byste, že jde o nějaké zaklení? Kdepak, harrumph znamená „významně si odkašlat (abychom dali najevo nesouhlas)“ – asi jako naše ehm, ehm. Hned jsem si začala zkoušet nahlas „harrumphovat“. Několikátý pokus se zřejmě podařil – manžel se přišel odvedle zeptat, co se mi stalo.

Při pátrání na webu jsem objevila dosud neznámé zdroje, které sestavují jazykoví nadšenci. Nejsou systematické a někdy obsahují chyby, ale jejich výhodou je pružnost, aktuálnost a často zábavnost. Tak se dají najít i slovníky anglických citoslovcí – seznamy s „překladem“, příkladem věty a definicí. Vzpomněla jsem si na komiksové bubliny, ve kterých jsme jako děti obdivovali výkřiky typu „AARGH!“ (jmenuje se tak ostatně i český komiksový časopis). Jde o zlostné zavrčení – ale přepište ho do češtiny…

Některé seznamy obsahují skoro stovku anglických citoslovcí – a to jde pouze o citoslovce jako taková (interjekce, tedy výkřiky a zvolání vyjadřující emoce), ne o slova zvukomalebná (onomatopoeia), která imitují zvuky, v češtině například břink nebo prásk. Fascinující je nejen jejich množství, ale také existující nuance a schopnost angličtiny foneticky je vyjádřit. Posuďte sami:

Aww [ó] - v angličtině má celou škálu významů. Za prvé - sentimentální dojetí. Nakloňte hlavu k rameni a s našpulenou pusou vydechněte: „Ó…to je sladké štěňátko“. Ale s jinou intonací – nakrčte obočí a nos a přidejte hrdelní tón: „Ó… to ale muselo bolet!“ Neplést s oh [ou] – ach tak!

Některá jsou do češtiny prakticky nepřeložitelná – duh [d∂] - „otrávenost nad něčím hloupým“, nebo gah [ga] - „podráždění, zoufalství“. Jiná se do češtiny nedají srozumitelně přepsat – lámala jsem si hlavu nad tsk-tsk (varianta tut-tut), až mi podle příkladu „Tsk, tsk, už jde zase do práce pozdě“ došlo, že jde o nesouhlasné zamlaskání jazykem, obvykle doprovázené zdviženým obočím a pohoršeným vrtěním hlavou (zkuste si to).

Zajímavé nuance jsou například mezi oops a uh-oh. Oops [ups] proniká i do češtiny a v hlášce vyhledávače google je roztomile přeloženo jako jejda! Vyjadřuje překvapení a omluvu, že se něco nepovedlo, zatímco uh-oh [a-ou] je výraz tušení, že se vbrzku něco semele – odpovídá zhruba českému A jéje („Uh-oh, v domě je medvěd“).

Pozoruhodné je přiřčení některých citoslovcí určitým skupinám – tak například s výkřikem úžasu whoa [wou] jsou v popkultuře zpodobňováni kuřáci marihuany, radostné výsknutí yee-haw [jí-hó] patří kovbojům, na rozdíl od všeobecného yahoo nebo yippee. Oi nebo oy je typicky židovské bědování. Pištivé výkřiky jsou vyhrazeny děvčatům – eek [ík], volání o pomoc,  a eep [íp], výraz překvapení. Vtipné je muahaha s definicí „triumfální smích padoucha“. A co víc, svoje citoslovce mají dokonce i někteří dostatečně výrazní jedinci – jestlipak víte, komu patří d’oh [dou]? Homeru Simpsonovi, který ho používá, když se něco po ….. Na youtube lze dokonce najít video, v němž si někdo dal práci a sestříhal všechny situace, kdy Homer tento výkřik použil.

Oops! Právě jsem přesáhla počet slov na tento sloupek, tak musím končit, aby si paní redaktorka neodkašlala: Harrumph!

  

XEROX A ŠNUPTYCHL

(Sloupek č. 2, duben 2014) 

Jak člověk pozná, že už není úplně mladý? Někdy zahlédnete v zrcadle pár vrásek nebo šedý vlas. Může se to ale přihodit i jinak – třeba když zjistíte, že používáte slova, kterým mladí nerozumějí. Mně se to stalo nedávno, když jsem při soukromé výuce angličtiny řekla dvěma čtrnáctiletým studentům: „Tak jsem vám kluci oxeroxovala tu povídku.“ Upřeli na mě takový zvláštní pohled, chvíli mlčeli, a pak jeden povídá: „Cože jste s ní udělala?“ Myslela jsem, že se přeslechli, ale postupně vyšlo najevo, že mi opravdu nerozumějí.  Byla jsem z toho tak užaslá, že jsem se s hlavou zabořenou v dlaních několikrát ujišťovala: „Vy opravdu, ale opravdu nevíte, co to znamená xeroxovat?“

Další úder přišel, když jsem malým průzkumem zjistila, že toto zvukomalebné „firemní“ slovo už nepoužívá ani většina mých vrstevníků. A to jsme se během studií něco naxeroxovali! Stále ještě luxujeme, ale už nexeroxujeme. Jediné, co můj pocit věkovitosti trochu zmírnilo, byla reakce kamaráda, který mi napsal, že jeho tatínek, dnes osmdesátník, říkal dokonce xerografovat.

Dobrá, už se nexeroxuje, v tom případě je ale potřeba poohlédnout se po alternativách. Začala jsem si v duchu probírat synonyma. Někdo říká, že jde papíry ofotit – to se ale dnes může snadno splést s digitálním fotografováním. Rozmnožit? Při tom se mi vybaví buď Ježíšův zázrak nasycení pěti tisíců, nebo výklad z učebnice biologie. Takže zbývá osvědčené, podle koncovky zřejmě z němčiny pocházející kopírovat.

Asi bych xeroxování tak neřešila, kdyby mi o pár týdnů později neřekl dvanáctiletý syn: „Mami, proč používáš některý divný slova?“ Orosilo se mi čelo a zeptala jsem se, jaká slova má na mysli. Povídá: „Třeba šnuptychl.“ Začala jsem defenzívně blekotat, že slovo šnuptychl přece zná a používá každý, ale v duchu už jsem začínala uvažovat, kde se u mě ty jazykové vykopávky berou. Zjistila jsem, že se odlupováním jazykových vrstev dá pěkně rekonstruovat rodinná historie.

Zatímco xerox je reálie z mládí Husákových dětí (a u nás doma jsme díky tatínkovi, nadšenému technikovi, měli různé technické hračičky typu fax nebo záznamník dříve než jiní, proto se to do nás asi více otisklo), šnuptychl je výrazně starší germanismus. Já jsem ročník 1971, můj tatínek se ale narodil už v roce 1926 a jeho otec v roce 1896, takže si přes pouhé dvě generace můžu sáhnout do 19. století. Není pak divu, že je můj slovník poněkud archaický, milý synu! Udělala jsem pokus a vytasila na své děti namátkou slovo vercajk, jestli mu rozumějí – nic. Štempl? Zalígrovat, případně zarýglovat? Nic. Šraňky, foršus nebo dokonce šláftruňk už jsem se ani neodvážila zkusit. Bylo to pro mě překvapení, ale je to tak. Naši prarodiče a rodiče tato slova používali aktivně, my jim bez obtíží pasivně rozumíme a některá ještě užíváme (možná grunt, šnytlík, štamgast nebo cemr?), ale naše děti už jich většinu neznají.

Ano, můžeme být snadno ztraceni ve vlastním jazyce. Slova přicházejí a mizí. Přiznám se, že s výrazem xeroxovat jsem se už rozloučila – začala jsem se za něj stydět. Na šnuptychlu ale trvám. Má totiž jedinečný významový odstín – posmrkaný kapesník nechutně se válející na jídelním stole!

O JAZYKOVÉM BLAFU

(Sloupek č. 1, únor 2014)

Vezmi pořádnou dávku asijské mentality, přimíchej trochu firemní hantýrky a vraž do toho kopu anglických jazykových obratů. Vše vlož do anglicko-českého překladače a pěkně podus. Co dostaneš?  Nepoživatelný jazykový blaf, jak jinak. Potíž ovšem je, když se očekává, že tento blaf bude někdo konzumovat.

Můj známý pracuje ve velké české firmě, kterou před časem koupila nejmenovaná korejská společnost, říkejme jí třeba Noosan. Její vedení rozhodlo, že by se čeští zaměstnanci měli identifikovat s firemní kulturou, a podle uvedeného receptu uvařilo příručku s hezkým českým názvem Noosan Credo Guide. Dostal ji první manažer i poslední uklízečka. Po čase se bude zjišťovat, nakolik se s jejím obsahem ztotožnili. To vše v Čechách, kde je nechuť k jakémukoli školení příslovečná!

Hned první věta Creda říká: Konečným cílem společnosti Noosan je vytvořit pyšnou globální společnost. Pominu, že konečný cíl trochu evokuje neblaze proslulé konečné řešení, a žasnu, že překladatel necítí rozdíl mezi slovy pyšný a hrdý. Že by opravdu automatický překladač? Přemýšlím, kolik asi agentura za překlad dostala, a nořím se v masochistickém požitku do největších perel textu.

Inhwa se definuje jako týmová práce v tom pravém smyslu slova, je založena na spravedlivosti a kamarádství. (Co je Inhwa?! ) Koncept Inhwa je naprosto unikátní v tom, že všichni, kteří jsou s námi spojeni, mohou přijmout hodnoty tohoto konceptu za své. (Tak to je opravdu unikátní.) V systému pečující meritokracie hledáme příležitosti pro zlepšení na základně jasné znalosti jedince. (Pečující meritokracie, to zní trochu jako vlídná diktatura.) V Noosanu je to zítřek, který řídí dnešek; místo toho, abychom se dívali na minulost, hledíme vpřed. (Pamatujete na zemi, kde zítra znamená již včera?)

Občas ale stojí za to prokousat se k obsahu. Nadřízenému je umožněno přiznat chyby a dodržovat své sliby z dlouhodobého hlediska pouze tehdy, jsou-li takové systémy a procesy na místě. (Překlad: pokud se to hodí, nadřízení mohou, či přímo mají zatloukat chyby a nedodržovat sliby?) Svobodně se vyjádřit je pro lidi v Noosanu spíše povinnost, než právo. (Povinnost svobodného vyjádření! Ohó!)

Ale možná to v Noosanu přece jen stojí za to. Naši lidé jsou houževnatí a mají energii učinit i ty nejtěžší věci možné. (…) Prostřednictvím tohoto mocného cyklu nalézají naši lidé velký význam v životě a spontánně a neúnavně ženou své touhy kupředu. (…) Naši lidé se zaměřují a jako prioritu si stanovují to, co je pro ně nejdůležitější. (Svatá prostoto! Nejen že je ve větě vyšinutí z vazby, začíná to být nějak vyšinuté celé.) Jsme si vědomi svých chyb a dodržujeme naše sliby. (Takzvaný zájmenný kotrmelec.) Zatímco spravedlnost je zásadní, okamžitost je stejně tak důležitá. (To už je skoro cimrmanovské.)

Vize graduje. Pokud budeme poctivě dodržovat naše krédo, máme před sebou dalších sto let velké budoucnosti. (Pámbu nás netrestej.) Zajistíme úspěšný konec tak, že využijeme nesčetných možností, které svět nabízí. Nemohu se zbavit dojmu, že nejúspěšnějším koncem by bylo využít možností skartovačky, naházet do ní výtisky Noosan Credo Guide a začít znovu, tentokrát s trochou zdravého rozumu. Na dalších sto let se to snad vyplatí.