LAKTACE (mother rap) aneb Řiď se vlastním rozumem

Ztracená

Chci zajít za paní M., po čtrnácti dnech jako obvykle. Volám do domova důchodců, jestli je ještě v nemocnici. - Ano, říká sestra na patře. Stále na chirurgii? - Jo, jo.

Na chirurgii se ptám - je paní M. stále na pokoji 105? Sestry kroutí hlavou - tady žádná paní M. není. Ale před čtrnácti dny tu byla, říkám, nevíte, kde je teď? Sestra haleká na paní rozvážející večeře: Měli jsme tu nějakou paní M.? - Ne, taková tady nebyla. Ale byla, říkám, před dvěma týdny jsem ji tu navštívila na pokoji 105. Dokonce jste mi půjčovali vázičku. Po dlouhém pátrání se zjistí, že je paní již deset dní na interně.

Pokaždé, když za devadesátiletou paní jdu, jsem v nejistotě. Kde je? Žije vůbec? Dnes to vypadalo nejen že někde není, ale dokonce že ani nikdy nebyla.

Která je ta moje?!

Jdu navštívit paní M. ne do domova důchodců jako jindy, ale do nemocnice. Klepu na dveře pokoje, vcházím. Zarazím se na prahu, chvíle paniky. Tři postele, tři stařenky, troje jemné šedé vlásky, tři tváře bez výrazu přistižené při klimbání. Která je ta moje?!

Ve spánku se sobě obličeje starých lidí podobají, jako jsou si podobné obličeje miminek. Nejsou snad hodně staří lidé i miminka, když dřímají, ve spojení s Bohem? Miminka ještě a staří lidé už?