středa 8. dubna 2015

O statečném Budžesovi a Lady Mondegreen

(sestaveno z přeslechů, jež daly vzniknout dosud neexistujícím postavám)


Kdysi dávno, za dnů vládců Ponci a Piláta, a možná ještě dřív, žil v české zemi chlapík jménem Budžes. Byl neohrožený a ve svém okolí byl pro lidi vzorem. Cítil však, že je potřeba vykročit z malé české kotliny. Zavolal kamaráda Nudaje, který mu potvrdil, že dle statistiky člověk spíš přijde k úhoně doma na dvorku než při cestování. A tak Budžes vyrazil.

V jižních Čechách přespal v jedné stáji a ráno ho probudil odporný puch. Zjistil, že to čpí podkoní, který strávil noc v krčmě. Hlasitě klel, že je nevyspalý, a vyváděl ze stáje měkoně. Ti přitom vyváděli! Podkoní nadával, že by se vzpurní měkoni měli prodat řezníkovi a pán by si měl pořídit radši krotké tamkoně, kteří se pásli všude okolo. 

Budžes putoval dál na jih a žasl, co je kolem krás. Těch neobvyklých tvorů, které znal jen z knih! Na Moravě mu nad hlavou proletěla vzácná osmoutečka. Když se blížil k Uhrám, cvrlikaly na stromech kéšlavičky, a jednou mu cestu zkřížili dokonce tetřevi Honzlovci! Měl namále, když se u jednoho lesa z močálu vynořili dva netvorové, Jóžin a Zbážin, ale naštěstí se tam objevila konkurenční příšera Koušesa a zardousila je. Opodál se pásla Uslí Vovice, ale ani to s ní nepohnulo.

Plynuly týdny a jednou kvečeru procházel okolo pole, kde tatíček volal na své dva syny: Oralisi, Domalisi, domů! To už jsem asi v Řecku, pomyslel si Budžes. Na kopci natíral jakýsi Telenan vrata. Budžes se ho zeptal, jestli by nemohl přenocovat u něj ve stodole. „Nogal je tam,“ řekl Telenan, „ale ještě se tam vejdeš“. A tak se Budžes spřátelil s jeho čeledínem Nogalem i krásnou Dalasi. Ta si pak ale nechala udělat černý přeliv, aby vypadala jako ostatní Řekyně, a to Budžese nadobro otrávilo.

Chtěl se nalodit a přeplout moře, ale v poslední minutě zjistil, že v podpalubí lodi přikládají puškuklíci, a těch se Budžes odjakživa strašně bál. A tak vyrazil zase na sever. Překvapilo ho, že tam ještě žije spousta magických bytostí – elfové, trolové a podobně. Lidi ho varovali – obcházejí tu smělí trpaslíci Tore a Dore, pozor si dej! Naštěstí si Budžes na trhu koupil za tolar kvalitní půrko, kterým se mohl bránit, a láhev Mérty, ze které si vždycky v nouzi přihnul na kuráž, a jeho ústa zase zvěstovala Boží chválu.

Severem prošel bez úhony, na tamějších lodích žádní puškuklíci nebyli, a tak Budžes  šťastně doplul až na Britské ostrovy. Že je opravdu v Anglii poznal podle toho, že v přístavu seděla bába a brečela: „Have you any wool?“ Taky se tam potloukal chlapík, kterého políbil Jimi Hendrix, a jeden šilhavý medvěd. Takový blázinec byl na Budžese moc, a tak vyrazil směr Skotsko. Nevěděl proč, ale táhlo ho tam srdce.

Jednoho dne přišel do města, které bylo potažené černým suknem. „Co se tu stalo?“ ptal se Budžes lidí. „Ty to nevíš? Zemřel náš pán, Earl of Moray. Pohřbili ho na jeho oblíbené mýtině v lese, a s ním i jeho nastávající, Lady Mondegreen, která bez něj nechtěla žít.“ Budžes se vyděsil, co je to za morbidní zvyky. Vyptal se, kde je ona mýtina, a spěchal tam. A to zřejmě zasáhla ruka osudu. Když totiž Budžes pomocí půrka odházel hlínu z mohyly, zjistil, že Lady Mondegreen ještě dýchá. Oklepal ji a vlepil jí pořádnou pusu na každou tvář, až se probrala. A jak to dopadlo, už asi tušíte. Brzy se konala svatba, město bylo potažené červeným suknem ke slávě statečného zachránce a český Budžes se skotskou Lady Mondegreen žili v tom městě šťastně až do smrti.

pátek 31. ledna 2014

Knihkupec v garáži

Dostala jsem kontakt na chlapíka, co za dobré ceny prodává anglické knížky z druhé ruky. Neodolávám a online si jich z obchůdku brownboxbooks.cz objednávám slušnou hromádku.

Po víkendu si pro knížky jedu do skladu. Má to být hnědá garáž ve Wenzigově ulici u Pavláku. Cestou zjišťuju, že jsem si zapomněla peníze. Sněží. Bloudím. Nakonec garáž najdu. Nikde ani zvonek, ani cedulka. Jdu pozdě. Odešel už? Osmělím se zabouchat.

Ticho, pak šramot, hnědé dveře se pomalu zvedají. Stojíme přesně proti sobě každý na jedné straně, já a vousáč ve svetru, a zubíme se. "Hi, is it Jeff?" - "Hi, is it Lenka?" Jdu dál a blekotám omluvu, že nemám peníze. On mávne rukou a vede mě dál. V průjezdu žebřiňáček plný dětských leporel, stranou podlouhlá místnost plná dalších anglických knih. Seznamujeme se, listujeme knihami, vtipkujeme a občas každý do něčeho vrazíme, protože ve skladu je těsno, omlouváme se, dva popletení knihomolové.

Oba musíme běžet, loučíme se, odcházím s nezaplacenými knihami a na odchodu ho zapřísahám: "Don't ever make this a commercial bookstore!"

Znáte takové ty postavy tajemných knihkupců v Nekonečném příběhu nebo Kouzelném kalendáři? Dneska jsem skoro měla pocit, že jsem jednoho potkala.

pondělí 20. ledna 2014

O nedokonalosti

Odjakživa mě přitahovaly svépomocné knihy radící, jak ve svém životě něco vylepšit. Fascinovala mě možnost zdokonalovat se. Jak stárnu, začíná mě fascinovat pravý opak: možnost nezdokonalovat se. Po jednom vypjatém rozhovoru s tchyní, kdy mnou zmítala uraženost, falešná hrdost a leccos dalšího, se mi na okamžik rozsvítilo.

Jsem hašteřivá, přecitlivělá, nejsem nad věcí - a je to v pořádku. Každý z nás je nedokonalý materiál, bytost na klopotné cestě od lidského k Božímu, a jako takoví musíme na sebe narážet, obrušovat se, tříbit. Právě k tomu nám naši blízcí i vzdálenější slouží. Jsme si navzájem zrcadlem, berlí, oporou, kamenem úrazu - jak kdy. Proto tu možná jeden pro druhého jsme?

Ze srážek nevycházíme hladší - určitě přibývá vrásek, zářezů, otlučených míst. Nevycházíme z nich dokonalejší, ale určitě lidštější.

neděle 22. prosince 2013

Advent na dřeň

Pozoruju to už spoustu let: V adventu se věci hrotí, kulminují, propukají, uzavírají, čistí, často extrémně a bolavě. Léta jsem si myslela, že to je shonem okolo dárků, hysterie s úklidem a grantovými uzávěrkami. Teď se mi rok od roku stále více zdá, že to není protiklad, ale samotný princip adventu: každoročně prožít nějaký konflikt, probolet ho, zešílet z množství akcí a nepořádku, sáhnout si citově a energeticky na dno - a pak v nahotě, v pokoře a zcela zbavena vlastní síly stanout před jesličkami. Ježíšek se narodí, nastane zvláštní bezčasí mezi Božím hodem a Novým rokem. Rány se zhojí a tři králové přinesou Jezulátku zlato, myrhu a kadidlo. Jezulátko pak na oplátku nám, přešlapujícím před betlémskou jeskyní, daruje nový rok, novou sílu a novou naději.

Xerox a šnuptychl

Poslední dobou přemýšlím o odcházejících slovech. Nedávno jsem se rozloučila s jedním ze svého mládí: xeroxovat. Můj táta, fanda do techniky s kontakty v cizině, měl vždy jako jeden z prvních nějakou novou vymoženost - xerox, fax, záznamník... a asi se to do nás nějak otisklo. Slovo xeroxovat jsem používala až do letošního podzimu, kdy jsem překvapeně zjistila, že mu vůbec nerozumějí mí čtrnáctileti žáci. Ptala jsem se dál a ještě překvapeněji zjistila, že už ho nepoužívá ani většina mých vrstevníků. Tak jsem se s ním rozloučila - začala jsem se za něj trochu stydět.

Před pár dny se mě zeptal náš Mates, proč používám slovo šnuptychl. Že ho zná jen ode mě. Tak jsem se opět zamyslela a vyhodnotila šnuptychl jako o dobré dvě generace starší - kam se hrabe xerox! Pronesla jsem přednášku o někdejším vlivu němčiny a zkusila namátkou z podobného soudku: Víš, co je to vercajk? Ani ťuk.

Jsem ročník 1971, ale můj táta byl ročník 1926 a jeho táta se narodil v roce 1890! Asi právě proto se u nás šnuptychlu podařilo přežít. Toho už se nevzdám - vždyť má zcela jedinečný významový odstín: posmrkaný kapesník nechutně se válející na jídelním stole!

pondělí 2. prosince 2013

Život v rytmu, život v cyklu

Jsem vděčná, že žiju na místě, kde se střídají čtyři roční období. Jsem vděčná, že čím dál hlouběji pronikám do tajemství liturgického roku v církvi, cyklu postních dob a slavností. Jsem vděčná, že jsem žena a mé tělo mi dává poznat cyklus vzestupů a propadů, síly a slabosti, aktivity a stažení do sebe. Když nesu do garáže letní oblečení, zazimovávám kytky, ukládám lísky s jablky do "ateliéru", který se jimi provoní, tuším v zádech zimu. Zároveň mě ale fascinuje vědomí, že za pár měsíců během sněženek budu dychtivě vynášet muškáty ven. Rok bez rytmu a kontrastů - jak smutná představa!