Advent na dřeň

Pozoruju to už spoustu let: V adventu se věci hrotí, kulminují, propukají, uzavírají, čistí, často extrémně a bolavě. Léta jsem si myslela, že to je shonem okolo dárků, hysterie s úklidem a grantovými uzávěrkami. Teď se mi rok od roku stále více zdá, že to není protiklad, ale samotný princip adventu: každoročně prožít nějaký konflikt, probolet ho, zešílet z množství akcí a nepořádku, sáhnout si citově a energeticky na dno - a pak v nahotě, v pokoře a zcela zbavena vlastní síly stanout před jesličkami. Ježíšek se narodí, nastane zvláštní bezčasí mezi Božím hodem a Novým rokem. Rány se zhojí a tři králové přinesou Jezulátku zlato, myrhu a kadidlo. Jezulátko pak na oplátku nám, přešlapujícím před betlémskou jeskyní, daruje nový rok, novou sílu a novou naději.

Xerox a šnuptychl

Poslední dobou přemýšlím o odcházejících slovech. Nedávno jsem se rozloučila s jedním ze svého mládí: xeroxovat. Můj táta, fanda do techniky s kontakty v cizině, měl vždy jako jeden z prvních nějakou novou vymoženost - xerox, fax, záznamník... a asi se to do nás nějak otisklo. Slovo xeroxovat jsem používala až do letošního podzimu, kdy jsem překvapeně zjistila, že mu vůbec nerozumějí mí čtrnáctileti žáci. Ptala jsem se dál a ještě překvapeněji zjistila, že už ho nepoužívá ani většina mých vrstevníků. Tak jsem se s ním rozloučila - začala jsem se za něj trochu stydět.

Před pár dny se mě zeptal náš Mates, proč používám slovo šnuptychl. Že ho zná jen ode mě. Tak jsem se opět zamyslela a vyhodnotila šnuptychl jako o dobré dvě generace starší - kam se hrabe xerox! Pronesla jsem přednášku o někdejším vlivu němčiny a zkusila namátkou z podobného soudku: Víš, co je to vercajk? Ani ťuk.

Jsem ročník 1971, ale můj táta byl ročník 1926 a jeho táta se narodil v roce 1890! Asi právě proto se u nás šnuptychlu podařilo přežít. Toho už se nevzdám - vždyť má zcela jedinečný významový odstín: posmrkaný kapesník nechutně se válející na jídelním stole!

Život v rytmu, život v cyklu

Jsem vděčná, že žiju na místě, kde se střídají čtyři roční období. Jsem vděčná, že čím dál hlouběji pronikám do tajemství liturgického roku v církvi, cyklu postních dob a slavností. Jsem vděčná, že jsem žena a mé tělo mi dává poznat cyklus vzestupů a propadů, síly a slabosti, aktivity a stažení do sebe. Když nesu do garáže letní oblečení, zazimovávám kytky, ukládám lísky s jablky do "ateliéru", který se jimi provoní, tuším v zádech zimu. Zároveň mě ale fascinuje vědomí, že za pár měsíců během sněženek budu dychtivě vynášet muškáty ven. Rok bez rytmu a kontrastů - jak smutná představa!