Nesnesitelná lehkost blogování

Patřím ke generaci, kterou vpád internetu do života zastihl na vysoké škole. Jinými slovy, nebyla jsem internetem odkojena, takže ho nepovažuju za tak samozřejmý jako dýchání (jako to už mají lidi o chlup mladší). Jasně, e-mail byl bomba, vyhledávání informací taky, do toho člověk vplul hned. Sociálním sítím už se ale bráním, stejně jako velká část mých vrstevníků. Je v tom zčásti obava (nevymkne se mi to z ruky?), zčásti truc (když všichni, tak já just ne), zčásti zdravý rozum (mám děti a volný čas je moc cenný, než abych ho probrouzdala u počítače).

Protože jsem ale psavec, zlákala mě ve čtyřicátém roce života možnost založit blog. S kým jsem se radila, ten si ťukal na čelo. Ale stejně jsem to zkusila. A byl to neskutečný pocit, když vznikal!

Mám hluboko v sobě uloženo, že každé slovo se musí vážit, a hlavně - než může text vyjít před lidi, musí ho někdo schválit, třeba redaktor v časopise. A teď jsem najednou mohla vypustit do kyberprostoru cosi, co jsem mohla libovolně pojmenovat, třeba úplně šíleně. Mohla jsem psát, o čem jsem chtěla a jak jsem chtěla. A nikdo do toho nemohl mluvit.

Je možné, že je to takhle snadné? Uvědomila jsem si, že jsem až doteď internet vlastně nepochopila. Měla jsem pocit, že se mi v hlavě všechno přerovnává. Je to úžasná svoboda, moct napsat, co chci. Éter je ale právě kvůli tomu zahlcený slovy, smysluplnými i naprostou hlušinou. A k té hlušině bych nerada přidávala.

Tak se mi z toho všeho zatočila hlava a poznala jsem, že pro mě internet nebude asi nikdy samozřejmost. Nesnesitelná lehkost blogování mě nepřestává ohromovat.

Naše ulice

Modřany, vilková čtvrť. Je všední den, půl osmé ráno, vylézá sluníčko, bude hezky. Jdu mamince vyvenčit psa. Třináctiletá labradorka jde rozvážně, mám čas se rozhlížet.

Míjím šedý dům v místě, kde se naše ulice stáčí. Zdravím paní Polákovou, která venku jako každé ráno věší prostěradla a pyžama pana Poláka. Pan Polák má Alzheimerovu nemoc. První rok, co onemocněl, byl ke všem sousedům velice družný, například sváděl moji maminku. Druhý rok zapřádal hovory hlavně s naší pětiletou Terezkou. Třetí rok na každého volal "Dobrý den, celý den!" Čtvrtý rok, to je teď, už chodí při procházkách s paní Polákovou se svěšenou hlavou. Když ho pozdravíme, zkoumavě se na nás zadívá. Prohrabává střípky paměti, ale ty správné už nemůže najít.

Jdu okolo Weissů. Za domem pan Weiss volá na své tři lovecké psy, šampiony, chová je od  sedmdesátých let. Když jsem byla malá, míval Granta. Loni umřel Farin. Teď má Filipa (ten už belhá), Alana a mladého blázna Cyra. Ten už prý bude poslední. Pan Weiss má hlas a dikci Louise de Funése, takže když psy svolává, nedá se to přeslechnout. Psi a myslivectví jsou celý jeho život, ačkoli poslední dva tři roky si oblíbil i naše děti. Pan Weiss každého oslovuje "paní ředitelko", "pane doktore", "madam" nebo "paní radová". Jen pošťákům-brigádníkům srdečně tyká.

V domě paní Táborské se v horním okně pohne záclona. Bývalá učitelka zahořkla, nechodí už pětadvacet let mezi lidi, ale možná toho o naší ulici ví víc než kdokoli jiný. Moje spolužačka ze základní školy se před třemi lety přistěhovala do domu vedle ní, a protože nevěděla, že paní Táborská s nikým nemluví, upekla koláč a šla se jí představit. A tak se s ní bez problémů seznámila. Vyměňují si přes plot sazeničky a kompoty a nikdo nechápe, jak je to možné.

Ze zahradní chatky se zarostlou zahradou vyšla holka s dredy, má síťovku, asi jde koupit něco k snídani. V rohovém domě vedle bydlíval skalní komunista Unzeitig. Teď v něm žije jeho vdova, její dcera, vnučka a pravnučka - čtyři ženy čtyř generací, je to fascinující, ale zrychluju, abych se s některou z nich nepotkala, hrozí velká všetečnost. Čiperný pan Hercík vyjíždí na kole do práce, mává na mě. Před rozestavěným domem u lesa jsou dělníci, vydatně podrbou naši labradorku Tori, což pro ni znamená superdobrý den. Vcházíme do lesa.

Ušla jsem tři sta metrů a zdá se mi, že ulice, kde jsem vyrostla, by bez problémů vydala na nové Povídky malostranské. Nejstarší generace mě zná od mala, všichni sousedi mi dodnes tykají a říkají Leničko. Nechci si představit dobu, až tu nebudou. Možná bych o nich nějaké Povídky modřanské měla rychle napsat.

Nepořádek jako příběhy

Při třech dětech a dvou roztržitých rodičích je doma neustálý binec. Tak děsný, že z toho někdy málem brečím zoufalstvím. Kladu si to za vinu, pak si ještě nadávám, že jsem děti nevychovala nějak líp, a tak dále. Určitě jsem se párkrát i modlila za nějakou změnu, abych se nezbláznila. A pak se jednou v podvečer něco stalo. Vzdala jsem to, pustila otěže velení a rezignovaně se natáhla na gauč. Na konferenčním alias čajovém stolku mi před očima stály špinavé hrnky od kafe, ubrus byl shrnutý, na něm rozsypané kostky lega, miniaturní ústřižky papíru, zmačkaný pracovní list do školy a ve váze zvadlá frézie. Vztek a pocit, že jsem chudák - proč si děti hrají tady a ne v dětském pokoji, proč po sobě manžel nikdy neodnese hrnek, nemám životní prostor, neumím uklízet, jsme čuňata, všechno špatně.

A pak se začalo něco dít, něco sotva znatelného. Jak jsem upírala oči na tu spoušť, odkryla se mi z očí clona sebelítosti a uviděla jsem to nově. Napadlo mě - jo, neodnesený hrnek lze vidět jako manžela lempla. Ale jak tu včera s kafem a knížkou seděl, masíroval mi přitom záda. To by se mi taky vůbec nemuselo stát! Shrnutý ubrus - náš Mates si ho odsunul, aby mohl postavit vesmírné lodě Sithů a Jediů ze Star Wars, fakt se mu povedly. Má fantazii. Ústřižky papíru - Terezka vystřihovala ozdobnou dečku a dala mi ji pro radost. Je zlatá. Zmačkaný pracovní list - předevčírem jsem si říkala, jak je skvělé, že naše děti chodí do školy rády a dostávají zajímavé tvůrčí úkoly. Zvadlá frézie - Vašek ví, že mám jejich vůni nejradši.

Takže co to na stolku je? Bordel, nebo připomínky příběhů, malá svědectví o životě naší soudržné smečky? Je to jako se vším - záleží na úhlu pohledu. Takového "požehnaného vidění" člověk v tom šrumci není schopen často, ale díky Bohu za něj, když přijde aspoň občas. Takže ve světlých chvilkách si říkám: i nepořádek lze vnímat jako příběhy.

Koláže

1. Přírodniny

Ne že bych chtěla plnit tento blog svými traumaty, ale na základní škole jsem měla učitelku výtvarné výchovy, která mě častovala výroky typu "co je to za mazanici" a "ty na nic výtvarného nesahej". Takže když mě někdy ve dvaceti začaly svědit ruce a chtěla jsem něco vizuálního vytvářet, dost jsem se bála. Kreslit jsem nechtěla, ale fascinovaly mě barvy, struktury a tvary. Tak jsem začala vystřihovat barevné plochy z časopisů a udělala jsem první sérii koláží pohlednicového formátu. Pak několik let nic. Pak v šestadvaceti další záchvat - další série koláží, snad o něco nápaditějších. No a teď trochu pokračuju. Vyzkoušela jsem kromě papíru kůru, korálky, kamínky, podzimní bobule, rybí šupiny a naposledy textil.

Přede dvěma lety jsem udělala tyhle dvě podzimní koláže - jedna se jmenuje Rafael...

...a druhá Létání:

Z šupin z amura, které jsem našla pod stromem u tchánů na chalupě, se mi vyloupla taková smutná Ryběnka:

Pak jsem zkusila kombinaci kůry a barevných kamínků, nevím, posuďte sami:

Loni v Itálii jsem si zkusila koláž pomíjivou, kterou měl vzít příliv, a postavila v písku anděla z oblázků - snad ani nevadí, že má křídla trochu jako račí klepeta:

Loňský rok také přinesl inspirativní setkání s výtvarnicí Adrianou Skálovou. Její obrazy vystavené u nás v kostele se mi líbily, ale její instalace "katedrál" z ohnutých prutů protkaných omletými sklíčky a přírodninami, ty mě úplně položily na kolena. Měla jsem pocit, že někdo přesně vyjádřil a vytvořil to, co jsem chtěla já, ale chyběly mi prostředky. Tak jsem pak udělala aspoň takovou malou poctu Adrianě Skálové - kolo života z psího vína. Fotka vznikla, když už bylo kapku omšelé, ale aspoň něco:

Dílkem, které mi udělalo velikou radost, protože jsem po letech zužitkovala nasbírané šnečí ulity a při navlékání jsem se skvěle odreagovala od chmur z maminčiny nemoci, je závěs ze šneků a korálků. Bohužel jsem ho nedokázala adekvátně nafotit, jak visí v prostoru, tak jen pro představu, snad mi to někdo časem nafotí líp:

Tak to jsou mé výrobky z přírodních nálezů a zároveň první pokus o blogový příspěvek s obrázky!


2. Papír

Kromě koláží z přírodnin jsem udělala různé koláže z papíru. Tady je jedna trojice z roku 2010 - nepůsobí úplně vesele, ale tak nějak to odráželo to období.

                                                  Boj

                                                        To křehké v nás

 

                                                    Žena a muž   


Protože mě ale fascinují mozaiky všeho druhu, veškeré látání kousíčků, barev a struktur dohromady, tak spíš než tyhle konkrétní motivy používám útržky papíru natrhané z barevných ploch časopisů. Zatím jsem spíš v takové primitivní fázi květinových motivů, ale Duhovka by mohla být nakročením k něčemu kapku abstraktnějšímu.

Veselá kytka
(pro chorvatskou paní domácí)

Růže
(pro tetu Martu)

Duhovka 
(pro Hanu W.)

3. Textil

Někdy během roku 2011 jsem navštívila v galerii Smečky výstavu koláží Kateřiny Černé. Když jsem stála před některými z nich, naskakovala mi husí kůže, protože jsem měla pocit "vždyť tohle chci taky udělat!" No tak do kvalit sedmdesátileté profesionální výtvarnice mám hodně daleko, ale první úspěch byl, že jsem ji navštívila (bydlí kousek od nás a ironické je, že učila výtvarku na modřanské ZUŠ v době, kdy já se tam neochotně potila na hodinách klavíru) a druhý, že jsem za dalších půl roku sesmolila první vlastní pokus o textilní koláž.

První byla tahle (Země):

Pak tahle (Vzduch):

Nakonec jsem zvládla i Vodu a Oheň, ale ty jsem zatím nevyfotila. Tak příště!

Alžběta zakládá blog

Když mi bylo čtyřicet, třetí dítě mi šlo do školy a ejhle, uvolnila se duševní kapacita. Vznikl ve mně přetlak témat, a tak jsem si navzdory skepsi okolí založila blog. Darovala jsem si ho ke kulatinám stejně jako smíření se sebou, první pokus o textilní koláž nebo skvělý pohybový workshop kontaktní improvizace, kde jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ještě mladá.

Letos na Apríla jsem si taky začala dělat kurs podpory tvořivosti podle knížky Umělcova cesta - to datum mi na takovou šílenost přišlo příznačné. Kniha vypadala velmi americky a návodně, leč rozhodla jsem se neohlížet se na to a dobře jsem udělala. Nakoplo mě to v různých činnostech, takže jsem například napsala malou knížku pro děti, udělala několik koláží a dokonce složila recesní rapovou píseň o laktační krizi, která čeká na nahrání v podobě klipu. To poslední mě hodně pobavilo a hodně překvapilo, ale Duch vane, kudy chce.

O těchhle a jiných čtyřicátnických dobrodružstvích bych na VnitroBLOGu chtěla psát. O vzrušujícím "malém světě" v nitru, protože o tom velkém si blogovat netroufám a dělají to povolanější. Nicméně si myslím, že v malém světě se ten velký odráží, tak snad se v tom pozná i někdo jiný. Takže nasedat a jedeme.