Modřany, vilková čtvrť. Je všední den, půl osmé ráno, vylézá sluníčko, bude hezky. Jdu mamince vyvenčit psa. Třináctiletá labradorka jde rozvážně, mám čas se rozhlížet.
Míjím šedý dům v místě, kde se naše ulice stáčí. Zdravím paní Polákovou, která venku jako každé ráno věší prostěradla a pyžama pana Poláka. Pan Polák má Alzheimerovu nemoc. První rok, co onemocněl, byl ke všem sousedům velice družný, například sváděl moji maminku. Druhý rok zapřádal hovory hlavně s naší pětiletou Terezkou. Třetí rok na každého volal "Dobrý den, celý den!" Čtvrtý rok, to je teď, už chodí při procházkách s paní Polákovou se svěšenou hlavou. Když ho pozdravíme, zkoumavě se na nás zadívá. Prohrabává střípky paměti, ale ty správné už nemůže najít.
Jdu okolo Weissů. Za domem pan Weiss volá na své tři lovecké psy, šampiony, chová je od sedmdesátých let. Když jsem byla malá, míval Granta. Loni umřel Farin. Teď má Filipa (ten už belhá), Alana a mladého blázna Cyra. Ten už prý bude poslední. Pan Weiss má hlas a dikci Louise de Funése, takže když psy svolává, nedá se to přeslechnout. Psi a myslivectví jsou celý jeho život, ačkoli poslední dva tři roky si oblíbil i naše děti. Pan Weiss každého oslovuje "paní ředitelko", "pane doktore", "madam" nebo "paní radová". Jen pošťákům-brigádníkům srdečně tyká.
V domě paní Táborské se v horním okně pohne záclona. Bývalá učitelka zahořkla, nechodí už pětadvacet let mezi lidi, ale možná toho o naší ulici ví víc než kdokoli jiný. Moje spolužačka ze základní školy se před třemi lety přistěhovala do domu vedle ní, a protože nevěděla, že paní Táborská s nikým nemluví, upekla koláč a šla se jí představit. A tak se s ní bez problémů seznámila. Vyměňují si přes plot sazeničky a kompoty a nikdo nechápe, jak je to možné.
Ze zahradní chatky se zarostlou zahradou vyšla holka s dredy, má síťovku, asi jde koupit něco k snídani. V rohovém domě vedle bydlíval skalní komunista Unzeitig. Teď v něm žije jeho vdova, její dcera, vnučka a pravnučka - čtyři ženy čtyř generací, je to fascinující, ale zrychluju, abych se s některou z nich nepotkala, hrozí velká všetečnost. Čiperný pan Hercík vyjíždí na kole do práce, mává na mě. Před rozestavěným domem u lesa jsou dělníci, vydatně podrbou naši labradorku Tori, což pro ni znamená superdobrý den. Vcházíme do lesa.
Ušla jsem tři sta metrů a zdá se mi, že ulice, kde jsem vyrostla, by bez problémů vydala na nové Povídky malostranské. Nejstarší generace mě zná od mala, všichni sousedi mi dodnes tykají a říkají Leničko. Nechci si představit dobu, až tu nebudou. Možná bych o nich nějaké Povídky modřanské měla rychle napsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat