Při třech dětech a dvou roztržitých rodičích je doma neustálý binec. Tak děsný, že z toho někdy málem brečím zoufalstvím. Kladu si to za vinu, pak si ještě nadávám, že jsem děti nevychovala nějak líp, a tak dále. Určitě jsem se párkrát i modlila za nějakou změnu, abych se nezbláznila. A pak se jednou v podvečer něco stalo. Vzdala jsem to, pustila otěže velení a rezignovaně se natáhla na gauč. Na konferenčním alias čajovém stolku mi před očima stály špinavé hrnky od kafe, ubrus byl shrnutý, na něm rozsypané kostky lega, miniaturní ústřižky papíru, zmačkaný pracovní list do školy a ve váze zvadlá frézie. Vztek a pocit, že jsem chudák - proč si děti hrají tady a ne v dětském pokoji, proč po sobě manžel nikdy neodnese hrnek, nemám životní prostor, neumím uklízet, jsme čuňata, všechno špatně.
A pak se začalo něco dít, něco sotva znatelného. Jak jsem upírala oči na tu spoušť, odkryla se mi z očí clona sebelítosti a uviděla jsem to nově. Napadlo mě - jo, neodnesený hrnek lze vidět jako manžela lempla. Ale jak tu včera s kafem a knížkou seděl, masíroval mi přitom záda. To by se mi taky vůbec nemuselo stát! Shrnutý ubrus - náš Mates si ho odsunul, aby mohl postavit vesmírné lodě Sithů a Jediů ze Star Wars, fakt se mu povedly. Má fantazii. Ústřižky papíru - Terezka vystřihovala ozdobnou dečku a dala mi ji pro radost. Je zlatá. Zmačkaný pracovní list - předevčírem jsem si říkala, jak je skvělé, že naše děti chodí do školy rády a dostávají zajímavé tvůrčí úkoly. Zvadlá frézie - Vašek ví, že mám jejich vůni nejradši.
Takže co to na stolku je? Bordel, nebo připomínky příběhů, malá svědectví o životě naší soudržné smečky? Je to jako se vším - záleží na úhlu pohledu. Takového "požehnaného vidění" člověk v tom šrumci není schopen často, ale díky Bohu za něj, když přijde aspoň občas. Takže ve světlých chvilkách si říkám: i nepořádek lze vnímat jako příběhy.
Žádné komentáře:
Okomentovat