Poslední dobou přemýšlím o odcházejících slovech. Nedávno jsem se rozloučila s jedním ze svého mládí: xeroxovat. Můj táta, fanda do techniky s kontakty v cizině, měl vždy jako jeden z prvních nějakou novou vymoženost - xerox, fax, záznamník... a asi se to do nás nějak otisklo. Slovo xeroxovat jsem používala až do letošního podzimu, kdy jsem překvapeně zjistila, že mu vůbec nerozumějí mí čtrnáctileti žáci. Ptala jsem se dál a ještě překvapeněji zjistila, že už ho nepoužívá ani většina mých vrstevníků. Tak jsem se s ním rozloučila - začala jsem se za něj trochu stydět.
Před pár dny se mě zeptal náš Mates, proč používám slovo šnuptychl. Že ho zná jen ode mě. Tak jsem se opět zamyslela a vyhodnotila šnuptychl jako o dobré dvě generace starší - kam se hrabe xerox! Pronesla jsem přednášku o někdejším vlivu němčiny a zkusila namátkou z podobného soudku: Víš, co je to vercajk? Ani ťuk.
Jsem ročník 1971, ale můj táta byl ročník 1926 a jeho táta se narodil v roce 1890! Asi právě proto se u nás šnuptychlu podařilo přežít. Toho už se nevzdám - vždyť má zcela jedinečný významový odstín: posmrkaný kapesník nechutně se válející na jídelním stole!
Žádné komentáře:
Okomentovat