Odjakživa mě přitahovaly svépomocné knihy radící, jak ve svém životě něco vylepšit. Fascinovala mě možnost zdokonalovat se. Jak stárnu, začíná mě fascinovat pravý opak: možnost nezdokonalovat se. Po jednom vypjatém rozhovoru s tchyní, kdy mnou zmítala uraženost, falešná hrdost a leccos dalšího, se mi na okamžik rozsvítilo.
Jsem hašteřivá, přecitlivělá, nejsem nad věcí - a je to v pořádku. Každý z nás je nedokonalý materiál, bytost na klopotné cestě od lidského k Božímu, a jako takoví musíme na sebe narážet, obrušovat se, tříbit. Právě k tomu nám naši blízcí i vzdálenější slouží. Jsme si navzájem zrcadlem, berlí, oporou, kamenem úrazu - jak kdy. Proto tu možná jeden pro druhého jsme?
Ze srážek nevycházíme hladší - určitě přibývá vrásek, zářezů, otlučených míst. Nevycházíme z nich dokonalejší, ale určitě lidštější.
Žádné komentáře:
Okomentovat